Obsah stránky

Lesy, louky, pastviny, mokřady

Lesy zaujímají jen 38,5 % rozlohy obce. Tvoří je téměř výhradně nepůvodní hospodářské smrkové monokultury. Dnešní podoba lesů v obci se značně liší od původních pralesů (jedle, buk, klen..), které zde rostly před nástupem valašské kolonizace (zejména od 15. st.). Vzácně však stále nalezneme ostrůvky prostorově a věkově rozrůzněných porostů s přestárlými a doupnými stromy, které mají význam nejen pro přirozenou obnovu lesa, ale i pro mnoho druhů organismů (hub, hmyzu, ptáků aj.). V okolí drobných potoků zůstaly místy zachovány malé porosty jasanovo-olšových luhů. Vtroušeny jsou ostrůvky dubohabrových lesů s příměsí břízy a lípy. Za zmínku určitě stojí také břehové porosty Rožnovské Bečvy tvořené zejména topolem, vrbou, lípou, vzácněji jilmem aj. 

Pestrá podoba luk a pastvin vznikala po staletí tam, kde člověk vykácel les a začal pást dobytek. Na většině míst valašského regionu byly tyto pozemky prakticky zničeny nešetrným způsobem hospodaření - intenzivní pastvou, přehnojováním, rozoráváním a výsevem cizorodých lučních směsí. Louky, o které se vlastníci přestali starat, naopak zarostly náletem lesních dřevin. Ještě v 1. polovině 20. st. byly v obci četné květnaté louky s výskytem orchidejí. Dnes však z původního druhového bohatství těchto i dalších rostlin zbyly pouze nepatrné fragmenty - zejména v jižní části obce v oblasti Střítežských Pasek - na loukách dodnes pravidelně kosených příp. dopásaných. 

Nenahraditelnou, i když stále opomíjenou roli v krajině, mají mokřady. Dokáží pohltit překvapivé množství vody a přispět tak k jejímu zadržení v krajině. Většina těch drobných zanikla v minulých desetiletích při odvodňování. Naši předci však dokázali mokřadů lépe využít - dužnaté tvrdé sítiny se kosily na zimu na podestýlku pro dobytek, z ostřic se zase vyrábělo např. čalounění. Některé bylinky byly hojně používány v lidovém léčitelství. 

Významným mokřadem v rámci celého valašského regionu je Přírodní památka Rákosina. Území tvoří trvale zamokřená plocha o rozloze 17 582 m2 ležící v nadmořské výšce 339-341 m. Odvádění přebytečné vody z území umožňuje postranní odtokový kanál. Současným vlastníkem a odborným správcem zajišťujícím management pozemku je valašskomeziříčská ZO Českého svazu ochránců přírody. Největší část území tvoří mělká mokřadní plocha se zvodněnými horními vrstvami půdy. Svrchní vrstvy půdy byly v minulosti negativně zasaženy skládkou tuhých odpadů. Navážka zeminy tvořící až cca třímetrový val na severní straně je rovněž vytvořena člověkem a zamezila tak volnému rozlití největší tůně do okolí, čímž je do značné míry snížena druhová rozmanitost organismů (biodiverzita) stanoviště. Rákosina byla vyhlášena Přírodní památkou v roce 1993 za účelem ochrany živé přírody (v prvé řadě ohrožených druhů obojživelníků). Pro svůj význam lokalita figuruje také v plánech místního územního systému ekologické stability (ÚSES). Jako důležité útočiště (refugium) mnohých druhů organismů i jako významný krajinný prvek zasluhuje Rákosina i nadále plnou ochranu.

Území PP je porostlé většinou přirozenou vodní a mokřadní vegetací - zejména dominantním rákosem obecným, zčásti také orobincem širolistým a dalšími druhy. Vyskytují se zde řada vzácných a ohrožených organismů - z rostlin např. potočnice lékařská, masožravá bublinatka jižní, zevar jednoduchý, z živočichů rak říční, vážka jasnoskvrnná, otakárek fenyklový, čolek obecný a velký; rosnička zelená, kuňka žlutobřichá, skokan štíhlý, skřehotavý; potápka malá, moták pochop, chřástal vodní, rákosník velký, bramborníček černohlavý, moudivláček lužní, rejsek malý a mnoho dalších.